Skřítci Nárožníčci

Za starých časů býval u každého rohového domu zazděn tzv. nárožní kámen. Tehdy ještě nebyly dlážděné a asfaltové cesty jako dnes, uličky byly křivolaké a vozy tažené koňmi často zachytávaly o roh domu, čímž jednak poškodily dům a hlavně si rozbily kolo a vysypaly náklad. Díky nárožním kamenům mohly ale vozy snadno projet a odbočit. Takových nárožních kamenů byste našli ve starobylých centrech měst mnoho, ovšem pouze v Nymburce pod nimi žijí skřítci Nárožníčci, kteří do svých deníků pečlivě zapisují veškeré události týkající se jejich uličky a obyvatel zde žijících.

Při každém úplňku se ve staré hradební věži Kaplance scházejí skřítci k pravidelnému „meldování“, tj. setkání, při kterém si vyprávějí příběhy z dávné minulosti města. V Kaplance bydlí nejstarší z nich, Jakub, který je starostou všech skřítků, protože pamatuje město od dob jeho založení. Jeho deník je nejtlustší ze všech a najdeme v něm události až z 13. století.

Každá ulička v Nymburce má svého Nárožníčka, my vám namátkou představíme některé z nich: kromě Jakuba z Kaplanky to je Hána z rathausu (radnice), Štěpán z rynku, Filip od sv. Mikuláše, Jíra od Hořice, Šimon od Svatojiřské brány, Blažej od rychty nebo Heřman od Staré rybárny.

Skřítkové by zůstali navždy utajeni lidským zrakům, kdyby se jedné noci místní spisovatel Honza Řehounek nezatoulal ke Kaplance a nebyl tichým účastníkem jejich meldování. Napsal o nich dokonce celou knihu Pověsti z Kaplanky aneb Co si nymbuští skřítci Nárožíčci vyprávěli.

Jakuba z Kaplanky můžete čas od času spatřit na vlastní oči. V roce 2010 poprvé rozsvítil dětem vánoční strom na náměstí, následně se objevil na výstavě cestovního ruchu v Lysé nad Labem a naposledy v rámci Dnů evropského dědictví zájemce provedl svým obydlím.

Pro školní výpravy dětí do 10 let se skřítek uvolil zdarma provádět malé návštěvníky městem (nutná předchozí rezervace v infocentru).

Místní pověsti

Čert a anděl aneb Kterak Nymburk k novému kostelu a radnici přišel…
Za dob třicetileté války se Nymburku nikterak dobře nedařilo, ba vedlo se mu přímo špatně. Poté, kdy saská vojska město zcela vyplenila, hradby pobořila a mnoho obyvatel života zbavila, město dále stíhalo jedno neštěstí za druhým. Podle pověsti tak dálo se proto, že v rozvalinách kdysi krásné a honosné budovy radnice se usadil čert, který měl všechny neplechy na svědomí. Všichni obyvatelé města z toho byli velmi nešťastní, nejvíce však dívenka - sirotek Markéta. Denně se prý chodila modlit do trosek pobořeného kostela sv. Mikuláše a prosila Pána Boha, aby jim pomohl od všeho zlého. Až jednoho dne spatřila v ruinách anděla, který vyslyšel její modlitby a prosby.
Uzavřel tedy anděl s čertem mezi sebou sázku: každý z nich opraví jednu budovu ve městě – čert radnici a anděl kostel. Začít se mělo o půlnoci a skončit s prvním ranním kohoutím zakokrháním. Ten kdo prohraje, pak musí opustit město. Hned druhou noc začal anděl i čert s opravami a kostelu i radnici se tak znovu navracel původní lesk a krása. Rychlejší čert byl s prací hotov a protože byl škodolibý, chtěl andělovi přičarovat na nohu černé kopyto, aby se nemohl vrátit do nebe. I stalo se, že unavený pekelník popletl kouzlo a jelikož právě zakokrhal kohout, nemohl již svou chybu napravit.
A tak měl Nymburk nově opravený kostel a radnici, jen dřevěný anděl na pravé straně hlavního oltáře v kostele sv. Jiljí má od té doby obě nohy levé.

Duch na radnici
V budově radnice v síni, kde se scházela městská rada, objevovala se na zdi záhadná podobizna muže. Podle pověsti se tak zjevoval neprávem k smrti odsouzený městský písař Petr Smil z Vrabova. Petr zastával svůj písařský úřad poctivě a nestrpěl žádné podvody a machinace, které městští radní páchali z moci svých funkcí. Mnoho peněz z obecní pokladny prohýřili konšelé při bujarých pitkách v radním mázhauzu. Jak tomu bývá, doneslo se královskému podkomořímu, jaké nekalosti a špatnosti se dějí na nymburské radnici. I rozhodl se osobní kontrolou zjistit pravý stav věcí. Toho se konšelé zalekli a písaře Petra nutili, aby v knihách jejich nepořádky upravil. Poctivý Petr ale odmítal upravovat záznamy v městských knihách, a proto se radní rozhodli písaře zbavit. Svolali narychlo městskou radu, kam i Petra přizvali, falešně jej obvinili z krádeže obecních peněz, na místě zbavili písařské funkce a do věže vsadili. Knihy a listiny s důkazy jejich nepravostí poté zničili. Aby ubohý a nevinný písař již nikdy nemohl pravdu mluviti, nechali ho ještě téže noci popravit městským katem.

O tom, jak les Babín své jméno dostal
Za časů válek husitských také k Nymburku přitáhlo v roce 1425 Žižkovo vojsko. Přes veškeré úsilí a lsti se husitům nedařilo město dobýt. Tou dobou bydlela v chatrči před městskými hradbami stará bába, která hejtmanovi husitských vojsk za odměnu ve stříbře přislíbila ukázat cestu do města. Poté dovedla husity stokou v hradebním příkopu až do města. Když bylo město dobyto, bába se honem hlásila o svou odměnu. Žižka však přikázal zrádné babě nalíti do hrdla roztavené stříbro a pak nařídil její tělo prakem vystřelit za městské hradby. Nedaleký les, do kterého tělo babizny dopadlo, od té doby nese název Babín.

Rychtářův konec
Také k domu č. p. 165, který patřil jednomu z konšelů - Václavu Hlavovi z Kyršfeldu a kde dnes sídlí infocentrum, se váže pověst. Bydlel v něm rychtář, který nespravedlivě odsoudil a poslal na popraviště nevinného muže jménem Kohout. Ten prý těsně před popravou zvolal: „Do roka a do dne se shledáme!“
Rychtář si však z jeho slov nic nedělal a dále vykonával rychtářský úřad. Uplynul přesně rok od Kohoutovy popravy a rychtář ve svém domě uspořádal velkou hostinu. Když ale kuchař přinesl na stůl upečeného kohouta, ten na podnose náhle obživl, zakokrhal a v tu chvíli padl rychtář k zemi mrtev.

Nymburské podzemní chodby
Z generace na generaci koluje mezi místními obyvateli vyprávění o podzemních chodbách vedoucích pod historickým středem města. Podle pověstí se přímo pod náměstím nachází tzv. Rytířský sál, kde jsou prý schovány nejen staré památky, ale i velký poklad. Také se traduje, že k sálu vede chodba tak široká, že jí snadno projede kočár i s koňmi.
Faktem zůstává, že historické sklepy se opravdu dochovaly pod mnoha domy v centru města (např. radnice, Hlavův dům, budovy dnešního městského úřadu) a pod Kostelním náměstím včetně samotného kostela sv. Jiljí. Bohužel jsou však očím návštěvníků nepřístupné. Můžeme proto pouze polemizovat a snít o tajných chodbách a sklepeních s ukrytými poklady, které možná někdy najdou svého objevitele.

Pověsti jsme poctivě přečetli, avšak převyprávěli, z knihy Bohumila Tuzara - Truhlice pověstí a starých příběhů ze Středního Polabí.